Hra osudu, či snad života?

Utřu si slzy na tváři vlhkým kapesníkem a sevřu pěsti. Je to jako noční můra, které se nemohu zbavit i kdybych sebevíc chtěla- chci. Ten den proklínám.

Zavřu oči a je to tu zase. Podzimní noc, chladná noc, mé nohy a tváře jsou zmrzlé až je skoro necítím. Vítr hraje temnou, krásnou muziku a větve stromů se ohýbají v rytmu. Všemu zmatku, který se všude odehrává, svítí král noci- Měsíc. Stíny se hrají na honěnou a šumění trávy je jen podporují.

Procházím se tmavou ulicí, kde svítí jen málo lamp. Lampy jsou chatrné a sem tam zablikají, jako by mne zdravily a někdy zaslechnu i přes tu hudbu, kterou vítr způsobil, křupání suchého listí. Na nebi je miliony hvězd a div si nevykroutím hlavu, když se kochám nad jejich krásou. Promasíruji si krk a hledím před sebe. Přemýšlím nad mojí bývalou láskou. Bylo to krásné, ale proč musel odejít? Odešel pryč, navždy. Touhle ulicí jsme společně chodili a užívali jsme si jejího temna a ticha. Teď mi ta ulice příjde strašidelná, krutá a také chladná. Zavřu oči a tím zabráním pár slzám vyjít na povrch. Objevil se mi před očima jeho obličej, chtěla jsem po něm sáhnout, avšak nebyl to on, byla to jen moje představa, která nese jeho obličej.

Sedla jsem si na patník a dívala se na trávu, co se tak vesele objímá. Najednou přede mnou se něco rozsype. Slyším nadávky, podívám se dotyčnému do obličeje.Bylo to jako blesk z čistého nebe. Objevil se nad mnou kluk s černými vlasy a s krásnýma hnědýma očima, které každého uchvátí. Našla jsem v nich něhu. Zamilovala jsem se, už po druhé jsem se zamilovala na první pohled.

,, Po-počkej, já ti pomůžu,“ řekla jsem a začala jsem sbírat nákup tomu klukovi. Usmála jsem se na něho, on mi úsměv opětoval.

,, Nevěděla jsem, že tu někdo bydlí, moc domů tu není,“ nahodila jsem téma.

,, Já tu také nebydlím, nesl jsem mojí babičce nákup. Co kdyby jsi šla se mnou?....“ hodil pár věcí do kabely a podíval se na mě.

,, …Mimochodem, já jsem Tomáš. A ty budeš můj anděl, mýlím se?“ podíval se na mě a mně se začal život zdát mnohem hezčí.

Zakroutila jsem hlavou.

,, Ne, anděl ne, Gabriela,“ házela jsem věci do kabely- a že jich bylo! A on se na mě díval, docela mě to znervózňovalo.

,, Gabriela možná, ale jsi anděl,“ hodil poslední roli toaletního papíru do tašky a zvedl se. Celou cestu jsem se mu dívala do těch jeho očí, byly tak krásně hnědé, jako čokoláda, která byla k nakousnutí. Byl to ten nejhezčí člověk, co jsem kdy viděla. Žádný se mu nemohl vyrovnat tou jeho krásou, tehdy jsem si říkala: PAN OSUDOVÝ.



Za pár dní jsme byli pár a já myslela, že s ním budu do konce života, že je to on, kdo je ten pravý pro mě. S ním jsem zapomněla na všechny ty problémy, vznášela jsem se někde v oblacích a cítila ten cit, který se jmenuje láska. Láska, ale co to je? Existuje vůbec láska? Není to jen pomatení citů, či snad zmatek v hlavě? Vím, že tu tvz. ,, lásku‘‘ nikdy už nenajdu.

Mé srdce je rozbito a miliony kousků a já je nemohu dát dohromady jako puzzle. Nejde to.

Cítila jsem jako opravdový anděl, co ON vyslovil. Jeho anděl.

Pak se vše zvrtlo, tak nečekaně a bolestně, vše pokazil jeden den, jeden okamžik.

Byla jsem doma, četla jsem si a uslyšela jsem rachot.

,, Mami?“ zeptala jsem se a šla jsem tam, odkud hluk pocházel. Byla tam máma a byla v šoku. Nevím proč, nevím z jakých důvodů, ale cítím, že se nestalo nic příjemného.

Sedla jsem si k ní a promluvila, ještě ty slova dneska slyším v ozvěnách.

,, Co se stalo? Jsi nějaká bledá,“ snažím se být klidná a přitom utěšující.

Podívala se na mě, jako by mě zároveň litovala a měla ráda, moc ráda.

,, Holčičko,“ propukla v lítostivý pláč. Nechápala jsem, ale teď to chápu moc dobře. Nechtěla jsem, aby se trápila, nechtěla jsem, aby cokoliv říkala, ale nenechala se přemluvit, mluvila.

,, Víš, To-Tomáš, je-je mrtvý!“ vzlykla a mně se sesypal život jako pyramida z karet. Vše mi zmizlo před očima, život, naděje, láska. Sedla jsem si, nemohla jsem stát, bylo toho na mě moc. Nevěřím svým vlastním uším. Ta věta mi zní v uších jako zvony. Nechci to slyšet, ale slyším.

Utekla jsem do pokoje a nezmohla jsem se ani na slovo.

Ticho, prázdnota a taky chlad. To jsem cítila v mém srdci.







Dívám se do krbu, jak oheň objímá dřevo. Ten někoho má, já ne. Obléknu si kabát. Nemám Tomáše, nemám nic. Na tváři se vyplavily nové slzy a hned je utřu. Slzy zármutku, možná. Všechno se tak změnilo, svět, lidi. Jen mé pocity ne. Stále cítím jeho dech na rtech, stále vidím jeho oči jak mi říkají pouhým pohledem:,, Jsi můj anděl.“

Jako to řekl kdysi dávno.



Teď již civím na jeho náhrobek a slzy se mi derou do očí, všechno tak bolí! Kleknu si a připadám si ztracená, už nikdy nebudu taková jaká jsem byla : zamilovaná. Tomáš bude moje láska už na vždy, i když už tu se mnou není, v mém srdci byl, je a bude na pořád. Možná zešílím jednou z toho, že tu se mnou není.

Položím kytici růží na jeho hrob. Dech můj je ledový, slzy studené, ale nevnímám je.

Na jeho náhrobní kámen vytesám spolu se slzami:

Hezké, ale móc depresivní.. Bude to pokračovat, bo to je jen jednorázovka?
Jo a Yess pjosím napiš něco pozitivního už konečně! Kdo má pořát číst ty smutné?!

Dojemné a působivé .-), mne osobne se to moc libi..