Jeskyně stříbrného draka

1. kapitola Institut elementaristů

Dokážete si ještě v dnešním světě představit říši, kde by vládla harmonie, klid a mír? Kde by se království spojila a všechny národy si byly rovny? Ano, taková byla Erathie.
Ach, jak je to dávno. Před mnoha lety zde sídlily národy, které přežily dodnes. Nikdo nevěděl, kde vlastně tahle země zaslíbená leží a maminky vypravovaly hodným dětem pohádku o království za devatero horami, devatero řekami a devatero vrchy. Nežli byl v Erathii nastolen mír, vedly se v říši války mezi osmi královstvími – Zemí stínu, kde přežívali upíři a temní mágové, Prokletou zemí, rodištěm démonů, Podzemním královstvím, kde žili v poklidu minotauři a medúzy. Lesní říše byla domovem Elfů, víl a trpaslíků, v Bažinném teritoriu se schovávali vlkodlaci a ještěrčí lidé. V Ledovém království žili mágové, čarodějky a nagy (ženy s hadím ocasem), na Území válečníků bydleli neposední zlobři a potměšilí skřeti. A nakonec tu bylo království Vanesil, kde žili lidé. A nesmíme zapomenout na draky, kteří byli uctíváni a pro svou velikou moudrost zastávali funkce duchovních rádců.
Před dávnými časy se království rozhodla ukončit sváry a nastolit mír. Otevřely se hranice a pak už nebylo možné přesně určit, kde je rodiště kterého národa, postupem času se národy Erathie smísily. Tak to trvalo několik let, než vládu nad Erathií převzala mocná čarodějka Hexaphona. Ovládla národy svým lstivým jazykem a když Erathiané konečně prohlédli její lest, bylo pozdě. Hexaphona uložila odvádět vysoké daně a jednou za čas objížděla na svém spřežení všechna království a vybírala budoucí vojáky do své obrovské armády.
Erathiané na sobě nedali svou porobu znát, pilně pracovali a život plynul stále stejně. Řemeslnické cechy vychovávaly mladé dělníky a obchodníky, kdo však chtěl být něčím víc, musel v patnácti letech nastoupit na Institut elementaristů, nejlepší školu magie v Erathii, kde studentům své zkušenosti předávali ti nejmoudřejší z moudrých.
-----------------------------------------------------------------------------
Christiánovi osud určil, aby hned v dětském věku oblékl roucho mága. Jeho otec byl mág, dokonce velice vážený, a matka čarodějka a rada starších nepředpokládala, že by snad chlapec měl být obyčejný člověk.
Dnes nastal jeho velký den, odcházel studovat na Institut a nesmírně se těšil. Matka mu připravila plátěný batůžek s jídlem, oblečením a narovnala mu kouzelnický klobouk. Její chlapeček jí vyrostl. Hleděla na usměvavého mladíka s vlnitými hnědými vlasy a svítícíma modrýma očima, jak stojí na prahu domu a rozhlíží se po světnici. Loučí se s pokojem a prohlíží si místa důvěrně známá, o nichž neví, že je navždy opouští. Matka očima přelétla jeho temně fialový hábit, než ho naposledy políbila a objala, neboť věděla, že má před sebou dlouhou cestu a že ho delší dobu nespatří.
Otec ho vzal za ruku a vedl ho postranními uličkami ven z města, než se zastavili před bojovně vyhlížejícím skřetem. Otec ještě synkovi nakázal, ať se chová slušně a poslouchá pana Hlínu. (což byl onen ošklivý skřet) Dědula v ošoupané vestičce si ho prohlédl od hlavy k patě: „ Tvé jméno, škvrně?“
„ Christián de Enroth.“ chlapec se musel smát. Pan Hlína kolem něj neustále poskakoval, protože chlapec byl na něj moc vysoký. Nakonec ukázal na stupínek za sebou: „ To je portál. Do něj vlezeš a ničeho se nedotkneš. Počkáš, až zastaví a pak vyjdeš ven.“ uchechtl se.
„ Ehm, a nemohl by jít někdo přede mnou?“ nejistě se podíval na stupínek. Skřet se zašklebil a poslal dívku, která stála za Christiánem. Dívka si neohroženě stoupla na stupínek. Jako by se za ní zavřela brána, stupínek dostal podobu ohromné kopule a Christián si všiml, že dívka zmizela.
„ Půjdeš za pět minut a nezapomeň, co jsem ti řekl.“ pana Hlínu pozorovat chlapce očividně bavilo. Konečně přišel na řadu, hodil si batůžek přes rameno a stoupnul si na stupínek. Také nad ním se objevila podivná kopule a najednou se chlapec ocitl v obrovské bublině. Přirozená zvědavost mu nedala, aby si na stěny bubliny nešáhl, ale to neměl dělat. Bublina se začala točit a když už si hošík myslel, že bude zvracet, portál se otevřel a Chris padl mezi hlouček smějících se dětí.
„ Jsi v pořádku, milánku?“ ozvalo se za ním. Chlapec se otočil a uviděl velkou, ne obrovskou dračici s kůží barvy jantaru a hnědýma očima.
„ N…n…ne.“ vykoktal ze sebe. Dračice si všimla jeho vystrašeného pohledu: „ Mě se bát nemusíš, já ti neublížím. Jmenuji se Jasmine a vítám tě na Institutu elementaristů.“ ukázala prackou za sebe. Chris vzhlédl a uviděl v dáli velikánskou věž.


2. kapitola Nová setkání, nové tváře
Poděšený Chris kráčel s výrazem napjatého očekávání za dračicí. Šli pomalu cestou podél jezírka a on si stále více všímal, že dračice není nejpodivnější stvoření v průvodu. Pohlédl na bledé dívky, které plakaly, než si jich všimla vysoká Elfka a vykouzlila nad nimi tmavý mrak, kterým neprošel sluneční svit. Zalíbil se mu hlouček děvčat, která měla na nohou punčochy podivné barvy – jedny hnědé se zelenými fleky, druhé červené s černými fleky. Asi nějaká cizí móda. pomyslel si chlapec. Kousek vedle něj kráčela skupinka skotačících chlapců v potrhaných košilích a vedle nich hoši s ohnivě rudými vlasy v purpurových kabátcích, tvářící se pyšně a nepřístupně. Nejvíce však pro něj byli záhadní ještěrčí lidé a minotauři, kteří se lidem naopak vůbec nepodobali. Brzy však pozná, že je tu tolik nového, na co si bude muset zvyknout.
„ Ahoj! Ty jsi ten chlapec, co vyletěl z portálu?“
Chris pohlédl na smějící se děvče. „ Jo. A ty jsi ta, co šla přede mnou.“ rozvzpomněl se a usmál se na ni. „ Hele, a proč vlastně nosíš takové přiléhavé punčochy?“
Dívka váhala, než odpověděla: „ To nejsou punčochy, to je můj budoucí… ocas.“ sklonila hlavu. Pak ji zvedla a uviděla chlapce, jak na ni poulí oči. Zasmála se: „ Jsem naga, víš? Ty si asi moc nevšímáš lidí a věcí kolem sebe, viď? Jak ti říkají?“
„ Christián, ale říkej mi Chris.“
„ Já jsem Margaretta, ale smíš mi říkat Maggie.“
Vešli do lesa a když z něj vyšli, naskytl se jim pohled na překrásné údolí. Uprostřed stála obrovská věž, která sahala málem až k nebesům. Jen pár metrů od ní byl hezký domeček u poklidného jezera s křišťálově čistou vodou. Napravo od věže se majestátně tyčila sopka, snad již vyhaslá.
„ Takže vás ještě jednou vítám na Institutu.“ řekla Jasmine a pokynula budoucím studentům, aby vstoupili do věže. Chrise napadla myšlenka, jak se asi dračice dostane dovnitř, je přece tak velká. Na odpověď na svou nevyřčenou otázku nemusel čekat dlouho. Jakmile se otevřela velká mosazná brána, vstoupili studenti do nádherného sálu, kde bylo vše tak obrovské. Jasmine je vedla do kruhové místnosti, kde si všichni sedli na koberec a kde již čekali někteří starší žáci a se zájmem si prohlíželi nováčky a tlumeně si mezi sebou šeptali. Jasmine nové studenty vyzvala, aby vyčkali příchodu ředitele a upozornila je, že za nejapné poznámky ohledně jeho „ osoby“ trestá pan ředitel vykrákáním za uši.
Dveře se otřásaly v základech a studenti napjatě očekávali, co přijde. Do místnosti vstoupil velký drak, ale tentokrát brčálově zelený. „ Drak? On je drak?“ zašeptal chlapec s rudými vlasy jinému. „ Drak slyšící na míli daleko!“ chlapce popadla velká zelená pracka a vytáhla ho z klubka studentů.
„ Koukejte mě pustit.“ pokoušel se hoch osvobodit. Drak se na něj upřeně zadíval a pak ho zvolna položil na zem.
„ Jak se jmenuješ hochu?“
Chlapec drakovi neohroženě stanul tváří v tvář: „ Mé jméno je Lucien Ethelred Interio.“
Dračí ředitel se k němu sklonil a řekl mu: „ Velmi rád vidím bojovné mládí. Máš kuráž, chlapče, a rod démonů získal jistě dalšího skvělého příslušníka.“
Chlapec zůstal nechápavě stát. Čekal, že se drak bude zlobit, ale ne, že mu poví pochvalná slova. Rozpačitě pokrčil rameny a šel si sednout na koberec. Rod démonů? Chris myslel, že se přeslechl, chod jeho myšlenek však přerušil ředitelův hlas. „ Vítejte na Institutu elementaristů. Mé jméno je Alkvist a jsem zde ředitelem. Než začneme, kdo mí poví, kolik existuje živlů?“ V dáli se zatřepetala ve vzduchu ručka. „ Třeba ta slečna tam vzadu, jak se jmenujete?“
„ Alexisss.“ odpověděla dívka s hnědým šátkem na hlavě a pokračovala: „ Elementy jsou čtyři, země, oheň, vzduch a voda.“ posadila se.
„ Výtečně.“ rozzářil se Alkvist. „ Jako první bych vám měl sdělit, že koleje jsou čtyři a právě nám je slečna Alexis vyjmenovala. A naše školní heslo zní : Žák si musí ochočit svůj živel, žák jej musí poznat v přirozeném prostředí.“ usmál se Alkvist.
„ Jak nás zařadíte do kolejí?“ ozval se Lucien.
„ Všichni dostanete pergameny a na ně napíšete celé své jméno, vaše dobré vlastnosti, též ty špatné a do jaké koleje chcete zařadit. O zařazení rozhodne profesorský sbor a zítra se vše dozvíte. Nebudeme netrpěliví, pane Luciene, neboť trpělivost růže přináší.“ Alkvist udělal elegantní otočku. „ Ach tanec, hudba, jaká to krása.“ Studenti se po sobě podívají a usmějí se. Ředitel-drak vytančí ze síně a slovo si vzala Jasmine. Nejdříve vyzvala starší studenty (2.-5. ročník), aby se přesunuli do jídelny, pak nováčkům rozdala předem připravené plánky školy, nahrubo načrtnuté na zažloutlých pergamenech, brky a inkoust, aby mohli vyplnit zařazovací listinu (také již předepsanou) a nechala je chvíli o samotě.
„ Co se tam má napsat?“
„ Máš brk?“
„ Je tu inkoust?“
„ Kdy bude večeře?“
No, znáte to, když nepozorní žáci spletou, na co přijdou. Když všichni vyplnili listiny, odvedla je Jasmine do jídelny, kde dostali vepřovou pečeni, odporně páchnoucí polévku plnou zeleniny a k pití vymačkanou šťávu z ovoce. A pak už byl nejvyšší čas jít spát. Čekala je prostorná místnost se spacími pytli nejrůznějších barev a dvířky na toaletu.
Ten večer měli profesoři skutečně únavnou práci, přihlásila se jim bezpochyby stovka nových studentů a oni teď měli rozhodnout, kam kterého poslat. Nutno říci, že se rozhodovali velice obezřetně, brali v úvahu jak původ studenta, tak vlastnosti a přihlíželi také k jeho přání. Nebylo lehké se rozhodnout, ale když se kolem půlnoci profesoři rozcházeli, v jejich tváři se zračil výraz uspokojení.

Pěkný, připadá mi to jako od všeho trošku..

3.kapitola Která kolej?
Studenty vytrhl ze spaní hlasitý zvuk gongu Někteří začali zmateně pobíhat sem a tam, jiní (obzvlášť mladí trpaslíci a děti šlechty) se postavili ke dveřím a očekávali výpad neznámého nepřítele. Nikdo si nevšiml drobné vysoké Elfky, která nenápadně vklouzla do pokoje, pronesla zaklínadlo a za chvíli se její hlas rozléhal sálem: „ Zklidněte se! Tak ticho!“ Studenti, stále ještě nic nechápající, se ztišili. „ To je lepší.“ ušklíbla se Elfka. „ Jmenuji se Aria Frandlaucher a budeme se setkávat každé ráno. Neodejdete do jídelny, dokud nebudete mít uklizené všechny věci a nebudete učesaní a připravení vstoupit na Institut. Tak do práce!“ zaburácela a studenti se začali neochotně zvedat. Elfka je donutila složit spací pytle, vydrhnout si v koupelně uši a umýt ruce, obléknout si čisté oblečení a nechala je napochodovat do jídelny.
Nováčci rychle poznali, že snídaně by se dala nazvat: Udělej si sám. Na stole byly zlaté talíře, na jednom velké množství zeleniny, na druhém pečené kousky masa, třetí obsahoval různé druhy sýrů, čtvrtý nakládaný hmyz, pátý pečivo, šestý nejrůznější druhy ovoce a na sedmém byly rozestavěné misky s odporně páchnoucí kaší, do níž se okamžitě pustily bledé slečny. K pití dostali všichni hrnečky s mlékem. Hladoví studenti mlaskali a nadšeně si sdělovali zážitky ze včerejšího dne.
Nakonec to nebyla tak špatná snídaně. pomyslel si Christián, když kráčel s ostatními do kruhové mistnosti. Čekal už je Alkvist, Jasmine a to bylo z profesorského sboru vše. Alkvist nejprve přečetl školní řád: „ Za prvé, žádný student se nebude jinému posmívat pro jeho původ, urážet ho ani jinak trápit, neboť všichni jsme si rovni. A pokud přece jen někdo toto pravidlo poruší, potrestám ho osobně.“ drak se nadechl a pokračoval: „ Za druhé, profesorům se vyká, pokud oni neurčí jinak, ale i v případě tykání jim musíte prokazovat náležitou úctu. Za třetí, pokud budete mít nějaký problém, svěřte se profesorům. Za čtvrté, slavnostní uvítací hostina se koná dnes večer a zítra bude Den volna.“ Mávnutím prackou přerušil náhlý jásot starších studentů i nováčků. „ Za páté…“ pokračoval Alkvist. „ Veškeré důležité informace budou na nástěnce ve druhém patře. A za šesté, nikdo nebude přistižen v noci na pozemcích. Toulat se po nocích je přísně zakázáno!“
„ A nyní se utište.“ řekla Jasmine. „ Vyhlásíme zařazení do kolejí.“ na všechny se široce usmála. Pak si prohlédla několik lejster, zamračila se, neohrabaně se přesunula k řediteli a něco mu pošeptala do ucha. Alkvist se napřímil a zařval: „ Kde je Gromrinn?!“ až se sál otřásl. Pomalu se k němu šoural ramenatý bojovně vyhlížející trpaslík. Alkvist mu hodil pergameny: „ Proč to Jasmine včera s Ariou třídili podle abecedy, Gromrinne? Aby jim to nešikovný trpaslík přeházel?“ „ Byl jsem hrozně zvědavý, šéfe.“ zašklebil se Gromrinn. Alkvist několik minut přemýšlel, než vynesl nad trpaslíkem ortel: „ Za trest si to tu odříkáš. Budeš to ty, kdo vyhlásí, koho jsme kam umístili. A já alespoň ulevím svému starému hlasu.“ Studenti zkoprněli, takové jednání nečekal nikdo z nich.
Trpaslík zamumlal: „ Rozkaz, šéfe.“ a převzal od Arii pergameny.
„ Amellisan Serenová, upírka, přiřazena do koleje Země.
Dereck McHook, trpaslík, přiřazen do koleje Země.
Tiala Nialin, Elfka, přiřazena do koleje Vzduch.

William Stupetty z vlčí komunity byl přiřazen do koleje Vzduch.

„ Dennis Bennet, člověk, přiřazen do koleje Voda.
Margaretta Sollis, naga, přiřazena do koleje Voda.
Daniel Enrique Perrish, člověk, přiřazen do koleje Voda.
Christian de Enroth, mág…“ chlapec zpozorněl. „ Přiřazen do koleje Voda.“
„ Páni!“ vydechl hošík.
Co ho asi čeká v jeho koleji? Budou na něj hodní? Najde si mezi všemi těmi podivnými tvory vůbec nějaké kamarády? Tisíce myšlenek mu vířilo hlavou, než si konečně uvědomil, že trpaslík domluvil.
Chris zaslechl vzrušené špitání mezi spolužáky, někteří byli překvapeni, jiní to očekávali. První, co Chrise napadlo, bylo, že v tomhle se rodičům nepodobá. Matka studovala v koleji Oheň a otec ovládal vzduch. Ještě si vzpomínal, jak se kdysi otec příliš zamyslel, bezděčně si poklepával hůlkou do rytmu vymyšlené písně a stvořil z toho tornádo. Kdypak asi on dostane svou vlastní hůlku?
Alkvist si už zase vzal slovo: „ Každý nováček dostane vestu v barvách své koleje.“ Chris si všiml, že starší studenti rozepínají pláště a ukazují nováčkům hedvábné vesty. „ Barvy jsou následující…“ pokračoval Alkvist. „ Kolej Země má barvu zelenou, Oheň červenou, Vzduch tyrkysovou a Voda indigovou modř. Na všechno své oblečení si dáte jmenovku, abychom si vás nepletli se zdejší zvěří. A až se zítra budete toulat a bezcílně bloumat po škole, prostudujte si rozvrh na nástěnce ve druhém patře, který napíšeme a vyvěsíme ještě dnes. A nyní běžte s profesorkou Ariou pro vesty a ona vám pak ukáže vaše nové ložnice.“ Poslušně kráčeli za Ariou do sklepení, kde dostali své vlastní vesty. Chris se na tu svou nemohl dost vynadívat, tolik se mu líbila. Podíval se letmo po ostatních. Chlapec William se svou vestou doslova zápasil a pokoušel se ji přetáhnout přes hlavu, Lucien ukazoval všem svou zářivě červenou vestu a vykračoval si přitom jako páv. Bledost dívky Amellisan v zelené vestičce nebyla přece jenom tolik vidět. Dívce Alexis to v červené vestičce opravdu slušelo, dokonce i s tím šátkem na hlavě. „ Za mnou bando!“ zavelela Aria a vedla nováčky na pozemky a za nimi kráčeli ještě čtyři starší studenti. Jako první jim ukázala vchod do jeskyně zatarasený mluvícím balvanem. Za jeskyní se tyčila vysoká strmá skála a jeskyni chránilo kolem dokola rozrostlé trní. Aria si předvolala jednoho studenta z vyššího ročníku. „ To je Zachariáš Enderson, ukáže vám kolej Země.“ pošeptala mu heslo a zatímco studenti koleje Země vstupovali opatrně do tmavé ponuré jeskyně, Aria vedla zbylé studenty k vysokému stromu, z něhož viselo spoustu tlustých i tenkých zelených šlahounů. Když vzhlédli chlapci a dívky vzhůru, matně rozeznávali v koruně stromu obrysy domu. „ Dereck Brown vám ukáže cestu nahoru.“ Profesorka chlapci také pošeptala heslo a vedla ostatní studenty dál. Chris se otočil a viděl, jak se William prochází okolo stromu a nevěřil vlastním smyslům, zdálo se, že chlapec si strom očichal, zavrčel a pak začal šplhat po jednom z tlustých šlahounů nahoru.
Chris nervózně polkl. Copak ho asi ještě čeká? Vchod do koleje Oheň byly dveře, kterými se vcházelo do vyhaslé sopky. Cestu studentům ukázala Beatrice Serenová, sestra Amellisan. Vysoká sopka i přesto působila dojmem, že z ní každou chvíli začne vyvěrat žhavé magma. Nakonec všichni ostatní přišli k domečku u jezera. Cestu jim měla ukázat Constance Lakeová, sestra ještěra Sidenia, který se na ni nervózně zašklebil. Nyní je Aria opustila a ponechala je jejich osudu.
„ Naše heslo je Závojnatka.“ řekla Constance a do dveří se vsunul vyčarovaný zlatý klíč, který jim umožnil cestu dovnitř.
„ Nalevo jsou dveře do dívčích ložnic, napravo do chlapeckých, támhle vzadu je koupelna a tady, kde teď stojíme, je místnost pro rozjímání a odpočinek.“ Constance jim vše ukázala a stručně popsala. Chris se na místnosti ve své koleji nemohl dost vynadívat, trošku se styděl za to, jak na všechno zírá s pusou dokořán. Ale nemohl pochopit, jak se do tak malého domečku mohlo vejít tolik věcí. V místnosti, kde nyní se Sidem stáli, bylo rozestavěno spoustu pohodlných křesel, na zemi natažen koberec hrající všemi barvami a všude po zdech visely nádherné obrazy slavných králů a výjevů z dějin Erathie. V koupelně stála řada bílých umyvadel, jako by byla z alabastru, a jedna velká vana s dlouhým závěsem. Blyštivá kulatá zrcadla nechali profesoři rozvěsit po zdech. Všechno jako by bylo předem připravené, nikde ani zrníčko prachu. Ložnice patřila všem hochům z koleje a vedle honosných postelí s nebesy byl v místnosti i velký kulatý stůl a v rohu prostorná skříň na oblečení. V místnosti určené k odpočinku bylo nádherně, velká hranatá okna propouštěla dovnitř svěží jezerní vánek.
Sidenius se díval na Constance a stále více se mračil, až nakonec to nevydržel: „ Nemusíš se pořád smát, ségra!“ zaútočil na starší sestru.
„ A to se mám jako pořád mračit, Side?“ odsekla Constance a řekla ostatním, ať si vše pořádně prohlédnou a připraví se na dnešní hostinu. Pak odešla do dívčí ložnice.
„ To u vás doma vládne ségra?“ popichovali kluci Sidenia.
„ Jasně že ne. Doma jsem pánem já!“ vybuchnul a zmizel v koupelně.
„ Co ho to popadlo?“ zeptal se Chris.
„ Je prý pod pantoflem.“ otočil se k němu jeden starší chlapec, Chris a ostatní se po sobě podívali. „ No, Constance to říká, my totiž spolu chodíme.“ nervózně se usmál, popřál chlapcům příjemnou zábavu a zašel do dívčích pokojů, kde s Constance velice dlouho rozmlouvali.
„ Páni, nevěděl jsem, že je v Erathii tolik různých ras.“ vydechl Daniel.
„ Taky jsem z toho měl oči navrch hlavy.“ přitakal Dennis.
„ Ehm, a má tu někdo z vás sourozence?“ zapojil se Chris do hovoru.
„ Já tu mám bratra.“ špitla Maggie.
„ Je o dva roky starší a je v koleji Oheň, je mág.“
„ Ale jak je to možný, vždyť ty jsi naga.“ Dennis se dotkl znamení na její tváři, dvou modrých pruhů.
„ Otec je mág a matka je naga. Tátovi nevadí mámin původ, když má každý večer na stole teplou večeři.“ zavtipkovala Maggie.
„ Já tu mám bratra, taky je starší.“ přiznal Daniel. „ Můj otec je sic šlechtic, ale podle mého názoru spíš blázen. No jen si to představte, svému prvnímu synovi dal jméno Enrique Daniel a aby se mu to nepletlo, tak druhého pojmenoval Daniel Enrique.“ odfrkl si. Kluci se rozesmáli. A pak už byl přece jen čas připravit se na slavnostní hostinu.
Místo večeře uviděli studenti prázdný stůl a na každé židli kus pergamenu. Alkvist už je vítal, vybídl je, aby se posadili a objednali si jídlo, na jejich židlích ležel totiž jídelní lístek. Nováčci uposlechli, ti starší už zřejmě měli vybráno dopředu. „ Letos už možná nebude příležitost vybrat si jídlo, tak být vámi, nacpu si břicho nějakou dobrotou.“ mrkl na nováčky starší chlapec z koleje Voda. „ Jo a mé jméno je Timothy, ale říkejte mi Tim, prosím.“
„ Jasně, Time.“ přikývl Chris a zadíval se do pergamenu. Když už měli všichni vybráno, přivolala Aria pergameny k sobě a odnesla je pryč. Alkvist zakašlal, ale nikdo mu nevěnoval pozornost, děcka se už začala bavit mezi sebou. Drak vychrlil z tlamy oheň a vzplanul svícen na stole, ihned přiběhla jedna z víl a uhasila jej. Nastalo ticho a klid, nikdo ani nedutal. „ Teď, když už mi zas konečně věnujete pozornost, rád bych řekl, že ještě než naše pomocnice přinesou slíbené občerstvení, máme tu taneční zábavu v podání kočovné elfské skupiny. Ale ještě před tím nám zazpívá slečna Alexandra Hewittová z koleje Země, kterou k nám poslali z církevní školy, kde zpívala ve sboru.“ Alkvist jí uvolnil místo na stupínku. Alexandra měla opravdu nádherný hlas, který zvedl ze židle nejednoho chlapce.
„ Je to anděl.“ vzdychal Dennis.
„ Je tak nádherná.“ přitakal Daniel. „ To musí být určitě víla, podívej na ty její vlasy, jsou jak ze zlata.“
Zpěv skončil a na řadu přišel tanec. Alkvist by si rval vlasy, kdyby nějaké měl, taková nemehla snad ještě neviděl. „ Všiml jste si, drahý kolego, že i ti starší zapomněli, co jste je naučil?“ vyzvídala Aria.
„ Och ano, všiml jsem si a moji chybu je třeba co nejdříve napravit.“
Chrisovi nevadilo, že neumí tančit, napodoboval ostatní a vznikl z toho jakýsi tanec svatého Víta.
Jak se asi Alkvistovi ulevilo, když víly-pomocnice konečně přinesly jídlo na stůl a také Jasmine si oddechla pozorujíc stále více vzteklejšího Alkvista.
„ Bylo to vynikající jídlo, co Chrisi?“ vzpomínal Dennis večer v posteli na hostinu ve Slavnostním sále.
„ Bylo skvělý, Dennisi.“ přikývl Chris. „ Ale mnohem lepší bylo pozorovat Sida, jak se snaží dostat z toho obleku do kterého ho navlékla ségra.“ neubránil se úsměvu.
„ Jo aha, a kde je vlastně teď?“ Dennis dostal odpověď formou šťavnatého proudu nadávek linoucího se z koupelny.
„ Už je tam hodinu.“ ušklíbl se Daniel. „ A pořád se mu nedaří smýt ze sebe ten lektvar, který na něj sestra nastříkala, prý aby tolik nesmrděl bažinou.“ dusil v sobě smích.
„ No doufejme, že ho ráno uvidíme na snídani.“ poznamenal Chris a pak už chlapci v klidu usnuli.

4. kapitola Hodina zpěvu a tance
Ráno u snídaně našli kluci Sida ve značně nevrlé náladě, syčel na ně a prskal. „ Co je s tebou ?“ zeptal se ho Daniel a prohlédl si krvavé šrámy na Sidových zádech.
Sid zavrčel: „ Já tu zatracenou mrchu zabiju! Napatlá na mě hrozně páchnoucí lektvar, který nejde smýt a pak mě začal dráždit natolik, že jsem se pokousal a nakonec jsem musel svlíknout kůži.“
„ To je nám všem hrozně líto, Side.“ řekl Dennis a pak se raději otočil stranou, přicházela k nim Constance.
„ Cos to vyváděl? Vždyť ses mohl vykoupat v ježeře, smývá všechna kouzla a lektvary.“ zakroutila hlavou a to Sidovi dodalo. Skočil po ní a začali se prát, najednou se nepoznalo, kdo je chlapec a kdo je dívka, Chris se pokusil je od sebe odtrnout a William mu pomáhal, příliš se jim to ale nedařilo. „ Au.“
Aria je oba chytla za uši a roztrhla od sebe zápasící sourozence. „ Všichni dostanete školní trest!“ pustila oba chlapce a pokračovala : „ Vy, slečno Lakeová, napíšete 100krát: Nemám se prát na veřejnosti, své záležitosti budu řešit v klidu, je to zatím váš první prohřešek.“ Constance přikývla a šla si sednout ke stolu. „ A vy ostatní…“ obrátila se na chlapce. „ Budete pomáhat zítra večer slečně Daphne v knihovně a teď chci slyšet vaše jména!“ v očích jí zajiskřilo.
„ Christian de Enroth.“ špitnul Chris. Elfka vytáhla notes a něco si v něm zaškrtla.
„ William Stupetty.“ hlásil Will.
„ Sidenius Lake.“ odpověděl už klidný Sid.
„ Ach tak, tedy sourozenecká láska.“ ušklíbla se Aria. „ Zitra, úderem sedmé, třetí patro, páté dveře napravo. A nezkoušejte se z toho vyvléci, poznám to.“ Odešla opět ke svému místu u stolu a něco si začala špitat s mladou vílou, která se na všechny zářivě usmívala.
„ Jseš fajn kluk!“ řekl William Chrisovi.
„ Jo, ty taky.“
„ Ani mi nevadí, že jsem dostal trest, aspoň si Institut pořádně prohlédnu.“
„ Jo, to jo. Co se tu asi budeme učit?“
„ Nevím, tak se necháme překvapit.“ William chytil Chrise za ruku a vyběhli po schodech nahoru. Prohlíželi si vyzdobené chodby, nakoukli do dveří prostorných sálů, zhlédli poutavé obrazy na stěnách. „ Ta Aria mi asi k srdci nepřiroste.“ podotknul William.
„ No, já nevím. Podle mě je profesorka taková, no, věčně nasupená.“ Oba vzpomínali na ráno, kdy je ještě v pyžamech vyhnala ven na mráz a pak už zas rozkazovala jako generál, co se má všechno uklidit. „ Jaký je to u vás v koleji?“ vyptával se Chris.
„ No, každý ráno musíš sešplhat z toho velkýho stromu a večer se na něj zase vydrápat. Ale uvnitř je to jako v pohádce, tak nádherný pokoje a z okna supr výhled.“
„ No, my máme kolej v tom domku u jezera, je tam hezky.“ usmál se Chris a najednou si vzpomněl: „ Hele, když nám ukazovali koleje, neočichával jsi ten strom?“
William si pročechral své pískové vlasy. „ Zapomeň na to, Chrisi. Pojď mi radši ukázat ten váš domek.“ A zase se rozběhli chodbou, po schodech dolů a ven z věže. Venku už bylo živo. Skupina dívek si házela s míčem, kluci se čvachtali v jezeru, bledé dívky hrály pod slunečníky tichou poštu. „ Poflakujete se jako všichni ostatní?“ vybafl Lucien na Willa a Chrise, vyplivl ohnivou jiskřičku do trávy a hned ji uhasil.
„ A co tu děláš ty?“ ušklíbl se Will. „ Co tu máme vlastně dělat, když ještě nic neumíme?“ dodal po chvíli.
„ No, vy nic neumíte, ale mě táta naučil spoustu věcí, tak budu mít předstih. Podej mi třeba támhleten klacek.“ Will mu ho poslušně podal. Lucien si ho přidržel před nosem a chvíli vyčkával. Kluci ho napjatě pozorovali. Najednou mu vyšlehl z pusy ohnivý plamen a zapálil klacek, jako by to byla pochodeň. Vítězoslavně s ním zamával nad hlavou, aby to všichni viděli. Ozval se ten očekávaný aplaus a Lucien se uklonil až k zemi, jenže i s tím hořícím klackem v ruce a propálil si botu.
„ Jauvajs! Teda já jsem ale pako.“ nadával sám sobě.
„ Hele, ty jsi to řekl.“ pousmál se Chris.
Nedaleko od nich stál trpaslík Gromrinn a plácal se do kolen. „ Teda, pane Luciene, původně jsem vám chtěl dát napsat trest: Nemám si na školním pozemku dělat táborák nebo tak nějak, ale natolik jste mě, hochu, rozesmál, že zvu vás a vaše přátele na pečené vepřové.“
V kuchyni nebylo ani živáčka, Gromrinn chlapcům prozradil, že víly, co pracují v kuchyni, mají volné odpoledne. Zůstala tu jediná, Monica, která právě vykoukla ze spižírny. Její krásné vlnité vlasy zakrývaly velká křídla, která hrála všemi barvami. Dívka měla dětský obličej, přesto byla starší než chlapci. „ Slečno Monico, toto je pan Lucien, pan William a pan… ehm, já zapomněl.“ trpaslík se omluvně zašklebil.
„ Christián.“ Chris podal Monice ruku a ona ji s úsměvem stiskla.
„ Ještě jsem vás tu neviděla, takže budete asi v prvním ročníku, viďte?“ nesla na stůl jídlo. Chlapci přikývli. „ Ať vám chutná.“ usmála se na ně.
„ No, ano a co vy tu děláte?“ zeptal se Will.
„ Já už vystudovala a zůstala jsem tu pracovat jako služebná, tedy pomocnice. Moje sestra Ariadna sem letos také nastoupila.“
„ Vy, že jste čarodějka? To bych chtěl vidět!“ ušklíbl se Lucien.
„ Tak sleduj!“ usmála se Monica. Chris fascinovaně hleděl na její oči, které najednou dostaly zvláštní nepřátelský výraz. Pak dívka udělala ve vzduchu pohybem rukou dva navzájem propojené kruhy a pečený kus masa se změnil v jedovatého hada. Lucien si v mžiku odsunul židli co nejdál to šlo. Monica se zasmála, luskla prsty a had zmizel, místo něj bylo na talíři opět vepřové maso.
„ Jo a můžeš mi tykat.“ mrkla na mladého démona.
„ Prospěla s vyznamenáním.“ uchechtl se Gromrinn.
„ Hm, mám dojem, že pan ředitel má na zítra pro třídy překvapení, četla jsem to na nástěnce. Letos opět bude hodina společenské výchovy, ale tentokrát v zahradě.“ prohlásila Monica jen tak mimochodem.
„ Co… cože?“ jako kdyby si četli myšlenky, zvedli se všichni tři hoši naráz a utíkali do druhého patra, jako by jim za patami hořelo.
Dívali se zaraženě na nápis na nástěnce. „ Fakt nelhala. Hele, je to tu napsaný. První hodina Společenská výchova, druhá Magická fauna a třetí Zaklínání. Fíha, jenom tři hodiny, máme štěstí.“ Lucien si mnul ruce.
„ Hm, plus ten náš trest.“ poznamenal Will.
„ Tys vyfasoval trest? Za co?“ šklebil se Lucien.
„ Tahali jsme kamaráda z bryndy, nestojí to za řeč.“ odpověděl Chris. Kluci se sešli znovu až u večeře.
---------------------------------------------------------------------------
Alexis seděla v křesílku a přemýšlela. Byla v ročníku jediná z rodu medúz a už zítra musí sundat šátek z hlavy. Všichni uvidí, jak je ošklivá. Co si jen počne? „ Proč tu sedíš tak sama? Ostatní už jsou dávno na večeři.“ přistoupila k ní starší dívka. Alex si všimla, že jsou ze stejného rodu. Cizí děvče si zase všimlo, že Alex pláče. „ Co se ti stalo? To už se ti stýská po domově? Jó, holka, to já znám…“ chystala se pokračovat, ale Alex ji přerušila.
„ Ne, kvůli tomu ne.“ sklopila hlavu.
Dívka jí náhle stáhla šátek z hlavy: „ Proč se neukážeš taková, jaká jsi? Co znamená tahle maškaráda?“ Dívka neměla obyčejné vlasy, tak jako každá medúza měla od narození místo vlasů malé hady.
„ Všichni se mi budou smát a ukazovat si na mě.“ lkala Alex.
„ Jak se jmenuješ?“
„ Alexis.“
„ Já jsem Erika a něco ti povím.“ ponořila se do vzpomínek. „ Na Institut jsme šli tři, Mariana, Adelaide a já. Vidíš tu někde jinou medúzu? Ne, holky jsou teď v koleji Země a já tu zůstala sama.“ přestala vyprávět a zadívala se Alexis zpříma do očí. „ A teď mě poslouchej, nikdo se ti tu nebude posmívat, jsme na tom stejně. Co teprve ještěrčí lidé nebo minotauři, nebo vlkodlaci, kteří musí svůj původ skrývat? Nebuď hloupá a nestyď se za to, jaká jsi.“ Alex zvedla hlavu, usmála se na Eriku a hodila šátek do krbu.
-------------------------------------------------------------------------------
Ach, jaké to nádherné zářijové ráno. Ovšem, jak pro koho. „ Tak vstávat a ven z postelí! A ať to frčí!“
Will znechuceně vstal: „ Včera přišla přece dýl.“ zavrčel.
„ Asi to střídá každý den.“ řekla elfí slečna Tiala a stáhla z Willa peřinu.
Čekala je jejich první vyučovací hodina. Někteří vyděšeně zírali, co že se to bude dít, jiní ani nevěděli, co to vlastně znamená Společenská výchova. Záhy všichni pochopili, proč se výuka nekoná v učebně. Když na pozemky „ dotančili“ Alkvist a Jasmine, propukli studenti v hlasitý řehot. „ Ale no tak, nejsme přeci v konírně.“ snažila se je vždy usměvavá Jasmine trošku zklidnit. Alkvist promluvil a možná tak za pětadvacátou mílí ho nebylo slyšet. Jasmine si toho všimla a ukázala na studenty křečovitě si držící uši. „ Omlouvám se.“ Alkvist se rozhlédl po shromáždění a ztišil hlas. „ Ehm, tak tedy, je velice důležité, aby každý, bohatý i chudý, ovládal základní pravidla slušného chování a kultury ducha.“
„ Ducha?“ ušklíbl se Lucien a několik dalších se zasmálo.
Alkvist se ovšem nenechal odradit a pokračoval: „ Naše hodiny budou dvojího druhu, praktické – budou se konat zde a k úlevě většiny z vás je nebudu známkovat a teoretické, které ovšem budu velice přísně hodnotit.“ Třídou to zašumělo. Jak se dalo čekat, většina si s úlevou oddechla. Alkvist ještě prozradil, že hodlá nyní předvést ukázku tance. Vzal Jasmine svými obrovskými tlapami kolem jejího objemného pasu a oba udělali elegantní otočku, což ovšem z pohledu studentů vypadalo tak, že při kroku každého z draků se země otřásala a stromy se kývaly. Jasmine pak podala pracku Alkvistovi, obešla jej, načež se vyměnili a nakonec zakončili ukázku tím, že se jejich „ ruce“ spojily ve vzduchu a nechali je zvolna klesnout. „ Tak, to by na začátek stačilo, nyní si pánové vyberte partnerky k tanci a předveďte, že to umíte lépe než já.“ Alkvist se dobrosrdečně zasmál.
Nastala motanice a všeobecný zmatek, jak si chlapci vybírali, s kterou dívkou budou tančit. Alexis se proplétala mezi děvčaty, která se drala dopředu. Náhle do ní kdosi strčil a ona spadla Chrisovi přímo do náručí. „ Jejda, promiň, to jsem vážně nechtěla.“ rychle se zvedla a hádci v jejích vlasech poplašeně zachřestili.
„ To nic.“ usmál se Christián. „ No, tak to zkusíme spolu, ne?“ Vzala ho váhavě za ruku a nemyslela na to, co bude. Nechtěla vědět, co si o ní myslí ostatní a nechala se pouze unášet hudbou slečny Daphne, která hrála na píšťalu. Líbezné tóny píšťaly se nesly údolím. Tančili pomalu, s citem, když tu náhle z věže zazněl gong. „ Přemístit na další hodinu!“ zvolal Alkvist a studenti se začali rozcházet. Profesorka Daphne odložila píšťalu, vzlétla a ukazovala jim cestu, byla to víla s křídly barvy duhy. U lesa stál obrovský statek s mnoha ohradami a výběhy. „ Moje království.“ usmála se Daphne a snesla se na zem. Děcka se po sobě nervózně podívala. Copak po nich bude chtít? „ Dnes začneme s tygry. Nejsou příliš nebezpeční.“
„ Dělá si z nás srandu? Tygři jsou hodně nebezpeční.“ protestoval Lucien. Z ohrad napravo vyběhla malá roztomilá koťata, malí bílí tygříci.
„ Jé!“ vyjeklo několik děvčat. „ Jsou tak sladcí!“
„ Nakrmíme je!“ Profesorka přinesla bedny plné masa. „ A ne, že mi je přecpete!“ dodala s úsměvem. Chrisovi se hodina líbila a o to víc se těšil na další. Ukázalo se, že profesorka Miriam nebude o moc starší než její studenti. Zářivé zelené oči kontrastovaly s jejími rudými vlasy. Do třídy nastoupila opravdu originálně – přilétla na koštěti. Seskočila z něj a koště samo odlétlo k přístěnku, prvňáčci byli ohromeni. Profesorka na ně udělala dobrý dojem. „ Nechci být na vás nijak přísná, ale tím, že jste se rozhodli studovat magii, berete na sebe velkou zodpovědnost. Tím, že něco nedopatřením zvoráte…“ mávla rukou a zapálila stůl. Několik studentů v prvních lavicích vyjeklo. „…nemůžete se tím ospravedlnit.“ jiným pohybem stůl uhasila a pokračovala: „ Magie je stará jako lidstvo samo, není to pouze něco, co se dá naučit z knížek. Jsou to síly, které musíte chápat a ovládat silou vůle, které musíte hýčkat jako by byly součástí vás samých. Ano?“ pohlédla na hlásícího se studenta.
„ Kdy dostaneme hůlku? Každý čaroděj by ji měl mít!“ prohlásil Lucien.
„ Mladíku, hůlku dostanete, až dokážete, že svůj živel perfektně ovládáte. Mágova hůl je znamením dospělosti a dosažených zkušeností.“
„ Jakou hůlku máte vy?“ zeptal se Sid. Profesorka se nepatrně pousmála a vytáhla pěkně tvarovanou hůlku s vyřezávaným netopýrem na špici.
„ Kluci, já se zamiloval!“ prohlásil někdo v hloučku chlapců.
„ Jaké je vaše jméno?“ ozval se jiný.
„ Jmenuji se Miriam Mirage, čistokrevná čarodějka, bydliště město Slunéčkov, království Vanesil, ještě něco?“
Ve zbytku hodiny se pokoušeli studenti udělat vír v misce s vodou. Chrisovi se zdálo, že přeci jen uviděl ve své misce pár nadýchaných vlnek.

Jasně že přidávej! .. Ráda to čtu, je to dobréé!

5.kapitola Noční lov
Sotva se setmělo, vydali se Chris se Sidem ke stromu Vzdušné koleje, kde už je čekal Will, který se neustále drbal, jako kdyby měl blechy. Sid si neodpustil pár vtipných narážek. V knihovně je už profesorka Daphne čekala v přiléhavém teplém oblečku. „ Vítám vás pane Lakeu, Stupetty a de Enrothe, dnes mi trochu pomůžete.“ Chlapci se rozhlédli po zaprášených skříních, kde se válely snad stovky knih, ani už si nepamatovali, kam které mají dávat, slova profesorky jim šla jedním uchem tam a druhým ven. Profesorka je brzy opustila, šla nakrmit mantichory. „ Kam že patří ty bylinky?“ ptal se Sid a držel v ruce jednu z tlustých bichlí o magické flóře.
„ Třetí skříň vpravo.“ mávnul rukou unavený Chris.
„ Takhle tu budeme do půlnoci a ke všemu je dneska úplněk.“ povzdychl si Sid.
„ Cože? Dneska?“ Will v obličeji ještě víc zbělal a pak se naprosto bez varování rozběhl ven z knihovny.
„ Co to do něj vjelo?“
„ Nevím, ale musíme ho chytit.“ Nic nechápající hoši se rozběhli za kamarádem. Will mezitím vyběhl na školní pozemky a zmizel jim z dohledu.
--------------------------------------------------------------------------------
„ Dneska v noci se sejdeme u toho velikého dubu před Zemní kolejí.“ pošeptala u večeře Beatrice své sestře Amellisan, která nenápadně přikývla. Přesně ve stanovenou dobu se obě sešly na určeném místě. „ Takže další lov, sestřičko?“ Amellisan se na svou starší sestru podezřívavě podívala.
„ Přesně. Jídlo na Institutu není špatné, ale pachu krve se nevyrovná.“ Beatrice se požitkářsky olízla. Na první pohled nebylo poznat, že dívky jsou ve skutečnosti sestry. Vždy elegantní Beatrice v karmínových dlouhých šatech a s rozčepýřenými černými vlasy po ramena a nevinná Amellisan v rudém pláštíku a dlouhé sukýnce s havraními vlasy po pás. Obě znenadání roztáhly křídla a vzlétly vstříc temnotě.
--------------------------------------------------------------------------------
„ Nikde ho nevidím, měli bychom se vrátit.“ Christián se rozhlížel na všechny strany, ale nikde nikdo.
„ Nebuď baba, Chrisi, co je na tom, když jednou porušíme řád?“ zasmál se Sid. „ Podívej, v tom křoví něco je.“
„ Vlk, podívej se, leží stočený do klubíčka.“ poznamenal Chris potichu.
„ To není vlk, ale vlčice, a jéje!“ Blížil se k nim další, vlčice radostně zavyla, zřejmě se znali. Chvíli to vypadalo, že se na ně vrhnou, ale starší vlk jemně kousnul vlčici do ucha a oba odběhli pryč.
-------------------------------------------------------------------------------
„ Ani malý králíček, budeme dneska asi hladovět.“ posteskla si Amellisan.
„ Musíme hlouběji do lesa.“ Letěly nad lesem a o pár minut později přistály mezi alejí jehličnanů. „ Hurá, máme štěstí, leží tu zvíře!“ Na zemi před dívkami ležel zakousnutý srneček. Beatrice a Amellisan vysávaly ze zvířete životodárnou tekutinu, když tu se před nimi zjevil černý stín: „ Dobrou chuť, dámy.“ Děvčata se polekala a rukou si setřela pramínek krve z úst. Kdosi k nim stál zády, viděly z něj jen vysokou postavu a obrovská křídla. Neznám se otočil. Nyní před nimi stál chlapec v šedé kombinéze a tmavých teplácích, měl oči jako dva hluboké potůčky a nakrátko ostříhané černé vlasy. „ Maxmilián jméno mé, temný mág z koleje Vzduch.“ představil se.
„ Nevšimla jsem si, že by temní mágové měli křídla.“ poznamenala Beatrice kysele.
Mladík se zasmál: „ Aha, tohle, malá nehoda.“ odkašlal si a pokračoval: „ Když jsem byl ještě hodně malý, lezl jsem sousedovi na švestky, když to zjistil, přičaroval mi křídla. Průšvih byl ten, že to zaklínadlo nešlo zrušit, takže ta křídla mi už zůstala.“
„ Vypadáš jako padlý anděl.“ vypískla Amellisan.
„ O´děkuji, nejsem zvyklý přijímat komplimenty od krásných dam.“ Všichni tři se od srdce zasmáli. Maxmilián doprovodil děvčata ke kolejním dveřím a celou dobu je bavil veselými historkami. Když se rozloučili, znovu zmizel ve tmě.
----------------------------------------------------------------------------------
Nakonec i Sid uznal, že v tomto rozlehlém údolí Willa jen těžko najdou a oba si šli lehnout. Chrisovi se špatně spalo, ve spaní sebou neustále házel jako kapr na suchu. Nakonec však přece jen usnul.

6.kapitola Nehody a průšvihy
Chris se ráno probudil a první, co uviděl, byl Tim, který přecházel po pokoji sem a tam a mlátil pěstí do zdi. „ Co je?“ Sid se zavrtěl na posteli.
„ Co se děje, Time?“ zívnul Christián.
„ Moji sestřičku v noci napadl vlk, neměl jsem ji spustit z dohledu.“
„ To je mi líto, Time.“ Chris ho přátelsky poplácal po rameni: „ Kde teď je?“
„ V nemocničním křídle, tak mladá, tak nevinná.“
„ A proč jsi si tak jistý, že to byl zrovna vlk?“
„ Na takový věci mám šestý smysl, ale tomu bys nerozuměl!“ ještě jednou bouchl pěstí do zdi a šel se uklidnit k jezeru.
„ Zeptáme se Willa, jestli něco neviděl.“ navrhl Christián Sidovi.
Snídaně byla dobrá, ostatně jako vždy. Will byl poněkud zaskočený, když se od kamarádů dozvěděl, co se stalo. Byl z toho dokonce tak naměkko, že se hned po vyučování vydal do nemocničního křídla.
Dnes to vypadalo na další zajímavý den. Ráno měli naplánovanou hodinu Magické flóry, hodinu Alchymie a předmět zvaný Umění boje a k večeru hodinu Věštění. Pro ty, kdo očekávali vzrušení při probírání cizokrajných bylinek, to byla rána, když jim víla, profesorka Adriana, rozdala rýče a lopaty a celou dobu jen okopávali záhony se zeleninou. Potom všichni kráčeli do sklepení, kde se měla konat jejich první hodina Alchymie s profesorem Francisem. Profesor byl postarší kouzelník s dlouhými šedými vlasy. Měl na sobě široký kouzelnický klobouk a fialový plášť dlouhý až na paty. Měl dobrosrdečný úsměv a ze studentů jako by opadl prvotní strach. „ Třído, začneme!“ Nastalo ticho. „ Kdo mi poví, k čemu slouží lektvar nesmrtelnosti? Ta slečna ve čtvrté lavici, vaše jméno?“
„ Jessica Rightová, pane, kolej Voda.“ představila se hnědovláska sedící vedle krasavice Alexandry.
„ Nuže?“ zopakoval profesor otázku.
„ Lektvar nesmrtelnosti je obchodní trik pro důvěřivce, každý ví, že nesmrtelnost jako takovou mají pouze upíři a vlkodlaci.“
„ Skvěle slečno, zasloužíte si velkou jedničku!“ profesor se usmál a pokračoval: „ Ano, kouzelníci, kteří se snaží co nejrychleji zbohatnout a přitom nezvládají vytvořit ani nejjednoduší lektvar na léčení drobných zranění, jsou zhoubu Erathie.“ profesor pohrozil pěstí neviditelnému nepříteli. „ A teď si namícháme lektvar pro drobná zranění. Lektvar je užitečný v případě, že zapomenete zaklínadlo a nedej bože ještě hůlku a jste odkázáni už jen na Matku přírodu. Postup máte na tabuli a přísady ve skříni, lektvar dnes jistě nedokončíte, měl by však mít alespoň nachovou barvu, konečný lektvar bude mít barvu sytě růžovou.“ Pustili se do práce, nakrájet rostlinky nebyl takový problém jako udržet pod kotlíkem oheň.
„ Podívej, mě se to povedlo.“ zašeptala Alexis Amellisan. Děvčata se zahihňala.
„ Nechceš pomoct, krásko?“ Dennis z koleje Voda dělal na Alexandru oči, kráska totiž s lektvarem očividně zápolila.
O pár lavic dál seděl trpaslík Dereck s Lucienem, který ho v jednom kuse napomínal: „ Udržuj ten oheň a já zatím tady tohle nakrájím.“
„ Mám takový dojem, že jsme měli dělat samostatně!“ zavrčel Dereck, kterého za vysokou lavicí nebylo skoro vidět.
Chris se naklonil přes okraj lavice, aby lépe slyšel a převrhl přitom kotlík.
„ Ííí, zachraň se, kdo můžeš!“ děvčata vyděšeně pištěla a profesor Francis spínal ruce: „ Ale chlapče, taková nezodpovědnost, dávejte přece pozor.“
„ Už se to nestane, pane.“ zamumlal Christián a celý zrudl. Hodina Alchymie skončila a na pozemcích se konal předmět Umění boje s trpaslíkem Gromrinnem, na který se všichni velmi těšili. Ale jedinou zbraní, kterou směli použít, byla dřevěná tyč. Gromrinn na konci hodiny prohlásil, že větší nemehla ještě neviděl. Výuky se zúčastnila také děvčata, neboť Gromrinn tvrdil, že v těchto dobách nadvlády je každá ruka dobrá. Chris se dneska cítil opravdu mizerně, nic mu nevycházelo a na náladě mu nepřidalo ani to, když na něj z jídelny zavolal zděšený Sid: „ Nechoď sem, jestli je ti život milý, máme koprovku!“
„ Víš, že je mi to dneska jedno?“
„ Copak je s tebou?“ Alexis šla zrovna kolem a její modrá zvířecí očka spočinula na Chrisově smutné tváři.
„ Nic se mi nedaří.“ povzdechl si Chris.
„ Máš jen špatný den, to se stává.“ usmála se Alexis. „ Tak se pojď projít k jezeru.“ navrhla Chrisovi, kterého nenapadlo nic lepšího, než přikývnout. Sedli si do stínu košatého dubu a do večera si povídali. Chris nedokázal pochopit, jak to, že děvčata dokážou kluky tak rozesmát, celou dobu mu Alexis vyprávěla veselé historky z dětství, buď že se chtěla někomu vypovídat, nebo se jen pokoušela Chrise za každou cenu rozesmát. Chlapec si pomyslel, že tahle zvláštní dívka bude jeho dobrou kamarádkou.
Will se vrátil z nemocničního křídla těsně před setměním. Jeho velké černé oči zářily štěstím, dívka Daniela ho totiž okouzlila, ty její dlouhé vlnité hnědé vlásky a očka jako dvě studánky a ten milý úsměv. Chris, Sid a Daniel se smáli, až se popadali za břicho, sotva se Will objevil v jídelně. Když pak studenti prvního ročníku odcházeli na Věštění, Daniela se k nim také připojila (její zranění nebyla tak vážná, jak se zprvu zdálo) a v učebně si sedla vedle Willa. Na Věštění měli zatrpklou Elfku Ariu, která si už svými ranními úklidy znepřátelila první ročník a možná i celý Institut. „ Vyzkoušíme dnes vaši magickou auru.“ Hodina začala a všichni napjatě čekali, co bude. „ Zde je křišťálová koule a vy se pokusíte říct, zda v ní něco vidíte. Takže po pořádku podle abecedy – Alexandra Hewittová, Země.“ Blonďatá krasavice se nad kouli naklonila a pak prohlásila, že spatřila kříž. Aria ji pochválila, že ji jeptišky v církevní škole dobře učily a prohlásila, že kříž je znamením naděje a očekávání. Alexandra se rozpačitě usmívala. Kdyby jen profesorka věděla, že jeptišky ji vyloučily a ona utekla ke strýci mágovi. Jeptišky o věštění z křišťálové koule navíc vůbec nevěděly a tématu magie se urputně bránily.
„ Alexis Kanterová, Oheň.“ Alexis zbledla a předstoupila. „ Položte ruku nad křišťálovou kouli, tak, to je ono… a teď se pořádně soustřeďte a…“ Prásk! Koule se roztříštila.
„ P… promiňte!“ Alexis nevěděla, co se děje.
Aria si povzdychla a přinesla další kouli. „ Zkuste to znovu.“ Druhý pokus a opět to odnesla koule. O několik minut později… „ Slečno, proboha, to už je třetí koule, sednout!“ S výjimkou Alexis se totéž povedlo už jenom démonu Lucienovi. Chris zatvrzele tvrdil, že v kouli vidí stromy a Will, že srdíčka. Daniela se v jednom kuse smála a trpaslík Dereck profesorce opakoval, že tu sekeru, kterou neustále vidí, má doma pod postelí. Nakonec Arii nezbylo nic jiného než rozpustit hodinu.