[
i]Ahoj, pokouším se o takový příběh. Ráda bych se zeptala, zda bych ho sem mohla dávat... po více kapitolkách?, dám sem prozatím úryvek a počkám si od vás na odpověď . Ráda bych, aby nějaký nezávislý čtenář posoudil, zda-li se to vůbec dá číst a pro jakou zhruba by to mohlo být věkovou skupinu„ Proč se mi vyhýbáš?“ Will na Danielu narazil v lesíku a chytil ji za ruku.
„ Nechci, aby nás spolu viděli.“ špitla.
„ Bojíš se bratra?“ pustil její ruku a upřeně se na ni zadíval.
Přikývla: „ On je hrozně hodný, ale když se rozzlobí, tak neví, co dělá.“ povzdychla si. „ Nechci, aby ti ublížil.“ dodala.
„ Neboj se, já se nedám.“ pohladil ji po vlasech. Jako by z ní všechen strach opadl, začali se honit mezi stromy a skotačit, jako to dělávali vždy.
Bylo již cítit ve vzduchu, že se blíží zima. Vítr byl čím dál chladnější a na stromy čas od času padla spousta malých sněhových vloček. Začalo se brzy stmívat a studenti dostali zákaz vycházení po páté hodině večerní, omluveni byli pouze příslušníci vlkodlačího pokolení, kteří museli zůstat na pozemcích pro dobro ostatních, neboť se již naplnil čas a byl tu další úplněk.
„ Mám tě!“ William chytil Danielu kolem pasu a políbil ji na tvář. Držela se ho a myslela, že musí každou chvíli vzlétnout. Bylo jim spolu tak krásně. Na bratra v tu chvíli nepomyslela, přestože věděla, že dnes musí být také venku. Nemyslela na nic jiného než na neskonalé štěstí, které ji potkalo.
„ Je čas, drahoušku.“ Tim se loučil s Constance, která o jeho původu věděla a chápala ho.
„ Jen běž. Musíš dnes myslet především na bezpečí ostatních.“ Uvázala mu kolem krku teplou šálu a otevřela mu kolejní dveře.
Kam měl jít? Přece co nejdál od ostatních. Takový je osud těch, kteří musí žít položivot vlkodlaka. Jednou za čas se držet stranou od všech, neboť když se měsíc zakulatí, z milých chlapců a děvčat se stanou krvelačné příšery, které nic nezastaví. Tim už si za těch dlouhých sedmnáct let na ten prokletý život vlkodlaka zvykl. Stále však zapomínal na to, že i když je jeho sestra mladá a nevinná, koluje jí v žilách také vlkodlačí krev a není tak zranitelná, jak si myslí. Tim ji měl stále za milou holčičku a nechtěl si připustit, že jeho sestra dospívá. Od toho dne, kdy ji našli v lese, hledal viníka, hledal vlka, který ji napadl. Že se jednalo o vlka, věděl z vlastní zkušenosti. Ale od jisté doby pojal podezření, že to mohl být někdo z Institutu a nikoliv zatoulané lesní zvíře. Uvažoval nad tím a kráčel stále hlouběji do lesa.
Začalo se stmívat. „ Měla bys už jít.“ zašeptal Will.
Daniela zavrtěla hlavou: „ Dnes chci zůstat zde, v lese.“
„ Je to nebezpečné, prosím jdi.“
Dívka se k němu otočila zády a tisíce myšlenek jí vířily hlavou. „ Když jsem tě viděla poprvé, byl jsi mi povědomý. Jako bychom se už setkali.“ mluvila na něj, ale dívala se před sebe, oči upřené do země. „ Kousek odtud se to stalo,“ pokračovala. „… vzpomínám si, že jsme se s Timem honili po lese a pak už si na nic nepamatuju. To se mi občas stává.“
Will se styděl sám za sebe. Proč je takový zbabělec a neřekne jí pravdu? Otočila se a dívala se na něj, náhle proti sobě stáli jako dva cizinci. Bude ho nenávidět, ale snad ji to přinutí jít do bezpečí, každou chvíli už vykoukne měsíc za vrcholky kopců… „ Jsem vlkodlak.“ řekl a sklonil hlavu. Pak sebral odvahu a podíval se na své děvče. Viděl, jak se zachvěla a chvíli tiše stála, neschopna slova. A pak… pak se usmála: „ Já to věděla! Cítila jsem to!“
Nechápal její radostný výraz: „ Tobě to nevadí?“
„ Ne. Já musím žít se stejným prokletím jako ty.“
„ Danielo, nemohu tomu uvěřit.“ byl tak šťastný, jako nikdy předtím. Bál se, že jí nadobro zničil život a zatím bylo to osudné setkání pro oba požehnáním.
Díky předem za komentář
Lea Schröpferová alias Leonyda Styron, čarodějka z internetových Bradavic
Thu Mar 01, 2007 4:52 pm
